Možná jste si toho nevšimli (tady doufám, že to vyzní jako ironie, protože to všichni samozřejmě víte!), ale CooBoo tenhle podzim slaví už patnáct let své existence. Tyjo, PATNÁCT! Chápete to? Já teda moc ne :D Mohla bych tu teď dělat hloupé vtipy, že CooBoo konečně může číst svoje vlastní knížky, když už je mu těch patnáct, ale dělat to nebudu (hehehe, krásně jsem se z toho vyvlíkla, žejo? :D). Dneska vám chci hlavně říct, jak jsme tohle výročí zatím oslavili!

Podzim se nezadržitelně blíží (pro nás v redakci možná až neúprosně) a s ním i pořádná nálož knížek, které pro vás buď stále ještě chystáme, nebo jsme je už nachystali a tisknou se v tiskárně. A protože je nás teď v redakci už pět – Ahoj, Katko! –, znamená to, že každá z nás bude psát blog jednou za pět týdnů. Což je docela malá frekvence vzhledem k tomu, kolik knížek mám jen já na říjen a listopad. Proto jsem se rozhodla, že tenhle svůj blog zasvětím hned dvěma říjnovým kráskám.

Zdravíčko vespolek! Máme pro vás hádanku. Moc to nespí, má to rádo teplo, léto a knihy, už vás to tu teď nějaký pátek neprudilo, ale zase bude. Co je to? Správná odpověď zní: Katka se vrací z mateřské.

Nedá se svítit, i tenhle blog bude začínat nějakou variací na obligátní téma prvního (nebo posledního) odstavce všech blogů letošního léta: vážně doufám, že jste se ještě neupekli, nebo jste naopak neumrzli v příliš vychlazené klimatizované místnosti nebo dopravním prostředku.

Zapomeňte aspoň na chvíli na rozpálené Česko a pojďte se se mnou přenést do deštivého podzimního Soulu, kde se odehrává dojemný příběh dvou skoro dospělých kluků.

Léto je v plném proudu, v redakci se střídáme v dovolených, na mě ty hlavní prázdniny ještě čekají, ale zato budou fakt za odměnu. A těsně před nimi pošlu do tisku další skvělou očekávanou „knihu“ letošního podzimu.

Tento týden už začalo parádní letní počasí, a tak doufám, že se nemusíte nic učit, nemusíte (moc) pracovat a máte čas se zašít někde s knížkou a konečně si v klidu (u vody nebo s klimatizací) číst. Protože od čeho jiného taky prázdniny na světě jsou, že?

Abych se přiznala, tak já teda moc ne. Nikdy jsem nepařila k nějakým super rychlým běžcům, kteří cítí vítr ve vlasech, a když už běhám, tak většinou z metra na autobusovou zastávku, a to se pak snažím celou cestu autobusem popadnout dech.

Dneska se cítím opravdu nefalšovanou prázdninovou náladu, tak intenzivní, že jsem úplně zapomněla napsat dnešní blogový příspěvek! :) Šoupu nohama, samozřejmě, ale vlastně se ani trochu nedivím, když je takové počasí, že se vsadím, že nejedno školní vysvědčení zdobí kapky rozteklé zmrzliny nebo limonády, kterými se sluší ho oslavit, než ho člověk donese domů. Ještě že mám milé kolegyně, které mi moje povinnosti stihly připomenout dřív, než nastala půlnoc.

Můj dnešní blog bude vlastně takový deník z výletu. Včera jsem se totiž vydala do Chomutova na jednu ze zastávek HumbookTour, v rámci které vozíme autory, členky HumbookTeamu nebo redakce za vámi, čtenáři, když zrovna nemůžete přijet za námi na ty dvě největší akce, kterými je HumbookStage v rámci Světa knihy a pak samozřejmě velkolepý HumbookFest.