Nové modemy na wifi jsou vážně něco, dokážou vám říct, kolik je hodin, kdo má svátek i jaké je venku počasí. Dlouho jsem žádné meteorologické okénko nepsala, ale ani se mi do toho vlastně nechce, protože na dovolené mě hřály třicítky a pak jsem se vrátila do podzimní oblačnosti a nepříjemných deštíků. Jsem ten nejslabší boží bojovník, proč mě vesmír pořád zkouší?

Mám takový pocit, že kdybych měla sestavit žebříček svých nejoblíbenějších kubulínských autorů, Ruta Sepetys by se v něm pohybovala hodně, hodně vysoko. Možná jsem trochu zaujatá, protože jsme se už několikrát setkaly a můžu zodpovědně prohlásit, že je báječná nejen za svými písmenky, ale i jako člověk. Její knihy umí chytit za srdce a někdy ho taky pěkně zlomit. A já právě chystám k vydání tu nejnovější z nich.

Podobně jako Bára si dneska neobvykle dovolím vynechat meteorologické okénko. Nevím, jak vy, ale já mám toho všeho počasí za letošní léto už docela plné zuby a asi tak poprvé v životě se už v srpnu těším na podzim. (Šokující, vím.) Takže pojďme rovnou k věci. Dneska si povykládáme něco o Sběratelce písní, nové knize od Karolíny Meixnerové.

Dneska s dovolením přeskočím meteorologické okénko, protože moc nevím, co si o tomhle počasí myslet (hlavně že už nejsou extrémní vedra, takže pěkně děkuju, vůbec si nestěžuju), a rovnou přejdu ke knize, o které chci psát. A není to ledajaká kniha ani série. A to vážně nekecám, o každém dílu (zatím vyšly tři) jsem si pěkně napsala jeden nadšený blog a nejinak tomu bude i u téhle (bohužel) poslední knihy. Jestli ještě nevíte, o čem je řeč, dám vám malou nápovědu – jedna dívka, čtyři kluci, jeden havran a spousta tajemství a záhad.

Ale nazdárek, už jsem tady zase já! Nedávno jsem se vrátila z dovolené (jakože, byla jsem u moře, kde bylo stejných tisíc stupňů jako tady, ale u toho moře je to tak nějak lepší, žejo!), takže bylo jen fér, abych pro vás sepsala dnešní blogísek. A jak už jeho titulek napovídá, budeme se zrazovat.

Začnu dneska obligátním meteorologickým okénkem. Je vedro. Příšerné vedro. A hlavně už je vedro tak dlouho, že si skoro nepamatuju, jaké to je vyjít ven a nezačít se během několika minut potit. Nevím, jak vy, ale já v podobném počasí nejsem schopná skoro ničeho. Na nějaké sportovní výkony mě neužije ani za normálních okolností, natož když teploměr ukazuje přes třicet a i obyčejná procházka začíná připomínat boj o přežití. Takže podle mě zbývá jediná rozumná možnost. Najít si stín, ideálně někde u vody, moc se nehýbat a číst. A na to čtení bych pro vás náhodou měla jeden tip.

Je libo návrat cca do roku 2010? Protože tak mi to vždycky přijde, když se mi do rukou dostane kniha o upírech a vlkodlacích. Upíři, nebo vlkodlaci? Tým Edward, nebo Jacob?

Tak jo, tenhle blog bude asi trochu sentimentální, tak se za to dopředu omlouvám. Tenhle týden jsem totiž do tisku poslala šestý, poslední díl Srdcerváčů. A přijde mi neuvěřitelný, že tím příběh Nicka a Charlieho fakt končí. Mám ráda, když se série podaří ukončit, ale tahle se mi tak nějak nechce opouštět. Máte to podobně?

Reklamní slogany u knih, to je kapitola sama pro sebe. Zvlášť u těch našich, kde se většinou najde nějaká volba, která změní svět, rozhodnutí, které jí (někdy i jemu) vezme vše, nebo se taky můžeme ocitnout na křižovatce (i když není to vlastně totéž?), na které hrozí konec světa. Samozřejmě tam kromě volby hraje svou roli i láska, protože co zvolíte – svět, nebo své srdce? A tak i když mám naše příběhy vážně ráda, jejich redukce na slogany vyznívá tak nějak… no, že se nám to pořád trochu opakuje, že?

Milé čtenářky, milí čtenáři, konečně je to tady, edičák na druhou půlku letošního roku! A pořádně nabitý! Vůbec nevíme, kde začít. Teda, to trochu kecáme, víme, na co se my i vy nejvíc těšíte. Je třeba to vůbec psát? Nebo stačí jen zkratka ACOTAR 6?