Dnešní blog zase nepíšu v kanceláři, což je u mě tak nějak skoro tradice. Kubulínské blogy publikujeme koncem týdne a tak nějak se rozumí samo sebou, že se ty blogy i PÍŠOU koncem týdne, protože dřív na ně vlastně jakože úplně není čas… Já mám ale právě koncem týdne trochu jiné (takové kudrnaté, blonďaté, skoro tříleté) zaměstnání...

Jak si užíváte léto a prázdniny a čtení u vody? Doufám, že hojně, že už jste všechny naše letní novinky s Maasovou v čele přelouskali a děláte si v knihovničce místo na pecky, co přijdou v září! Protože je na co se těšit, a navíc kdy jindy dohánět čtecí resty než v létě, žejoviďte!

Čauky mňauky kubulíni, pokud jste měli obavy, jestli vůbec vylezu z Tiché hory aka svého zasmrádlého překladatelského koutečku, kde jsem se už docela dlouho po večerech schovávala s Miou Corverovou a jejími kumpány, a nic nedbala prosebných psích očí, abych šla na procházku, špinavých oken, abych je umyla a vnesla do svého života nějaké to světlo a podobně...

Je vám horko? Mně teda veliké, ale co můžeme čekat v červenci, že ano? Navíc zrovna nesedím v naší báječně klimatizované kanceláři, ale v kavárně, kde si jednou za týden rozbiju pracovní tábor a detašované pracoviště a buším do klávesnice nebo čtu nebo obojí. Mají tady sice výborné kafe, ale klimatizace chybí. Ovšem za to kafe jsem ochotná jim to odpustit.

Tento týden byl v práci trochu podivný – je to tedy především tím, že jsem tu prakticky celý týden sám. Když jsem sem přišel poprvé, ještě jsem nic netušil, protože jsem většinou v redakci první. Ale když se pomalu blížila devátá a nikde nebyla ani noha, trochu jsem znervózněl...

Tak jsme v redakci zakopali válečnou sekeru, přestali se hádat o to, jestli si budeme ten který den hrát na Afriku nebo na Antarktidu, klimatické války ustaly… Což je jen a jen dobře, protože máme, jak už minulý týden psala Katka, i jiné starosti než jen stavět si na stole barikády z vydaných knih a hromádek korektur a ostřelovat se gumičkami do zblbnutí.

Já vám řeknu, když mi tvrdili, jak je léto v redakci divoká věc, protože se chystají všechny knížky na podzim, tak jsem jim tak úplně nevěřila. No, tak bude toho čtení trochu víc, bóže, říkala jsem si. Poučení z minipříběhu je: věřte (starším a) zkušenějším, mají pravdu. Knížek teď pro vás chystáme fakt záplavu.

Milí čtenáři, možná jste si všimli, že jsme si v posledních dvou týdnech dali tak trochu blogovací pauzu. Před čtrnácti dny to bylo z ryze praktického důvodu, jelikož jsme spolu se zbytkem celé naší firmy Albatros Media tužili kolektiv na teambuildingu na Seči...

Čauky mňauky! (Nebo taky Nazdárek párek!, jak občas říká Katka) Tak se všichni zase uklidníme, když už teď víme, jak to vlastně bude s novou knihou od Sarah J. Maasové.

Moji milí Kubulíni, dneska ani nebudu psát žádné úvodní řeči a hned se vrhnu na knihu, na které právě pracuju. A hned pochopíte proč. Tahle kniha je totiž nejdelší v celé historii CooBoo. A tak jsme si k desátým narozeninám nadělili opravdu pěkný dárek – bichli hustě vysázenou malým písmem, která ale i tak má krásných 976 stran.