Hezký první adventní týden vám všem! Pěkně fofrem se blížíme už k druhé adventní neděli, tak doufám, že jste už všichni byli aspoň na jednom adventním trhu, ochutnali aspoň jednu masalu, punč nebo svařák (pokud na to máte věk, samozřejmě!) a začali poslouchat koledy. A jestli ne, směle do toho, ať vám tenhle boží předvánoční čas neproklouzne mezi prsty. Jo a díky za tipy na svetry z minula!

Znáte Marii Kondo? Jestli ne, tak to je taková ta paní, která na celém světě podnítila vlnu uklízení se svojí metodou KonMariTM (která, velmi stručně řečeno, spočívá v tom, že se zbavíte věcí, které nepotřebujete a které vám nedělají radost, a díky tomu budete šťastnější a nebudete mít doma bordel)...

Konečně je to tady. Skončily protivně dlouhé dny, skončilo nepříjemné horko, sousedi sklidili za zahrad grily a v metru konečně neslyšíte věty typu: „Teď hlásí ochlazení na 36 stupňů. Co to je proboha za léto, vždyť si ani neužijeme sluníčka!“

Čusky čauky, tak je tu zas pátek, další blog a tentokrát taky listopad. A listopad přináší důležitou otázku: je moc brzy na to vytáhnout ze skříně vánoční svetry? Chápu, chápu, podzim, dýně, dýňové latté, dýňové všechno, barevné listí, to je všecko strašně krásný, ale! Vánoce! Už jen… měsíc. A půl. A kousek. No nic, já se jdu vydýchat a pojďme na to, co se děje v redakci.

Čauky mňauky, jak se máte? Doufám, že se stejně jako já těšíte na prodloužený víkend nebo na podzimní prázdniny. Chystám se na hory a jedna z věcí na programu je vyzkoušet, jak moc jsou kompatibilní moje kolo a můj pes. Kdyby to náhodou nedopadlo úplně ideálně, tak jsem vás měla všechny moc ráda…

Není to tak dávno, co si Katka v redakci posteskla, že na ni psaní blogu nikdy nevyjde, když se zrovna v CooBoo něco děje. Tím něco myslela křest nebo podobnou akci. A že má letos na podzim teda fakt smůlu, protože se toho tenhle rok děje opravdu hodně. Nicméně to asi největší, nejen pro CooBoo, ale pro celý malý český čtenářský YA svět, se odehrálo minulou sobotu. Asi všichni tušíte, že mluvím o letošním HumbookFestu, který byl… páni, no, kde začít?

Co se mělo stát, stalo se. V sobotu odstartuje tak dlouho plánovaný HumbookFest. Do Prahy se pomalu slétají jako stěhovaví ptáci naši autoři. Kdybyste někde na ulici potkali vysokého potetovaného týpka, co vypadá, že by nejraději celou Prahu vypálil (i když jinak je to moc milý chlapík), tak vězte, že to Jay Kristoff nabírá inspiraci ke svým dalším knihám.

Taky máte ten pocit, že na podzim plyne čas extrémně rychle? Já vám nevím, čím to je, jestli prostě skončí letní dovolenkování a poflakování a všichni jsou zase na značkách, odpovídají na maily a zase po člověku něco chtějí… Nebo toho víc prospíme, protože víc prší a deštivo je nejhorší počasí. Každopádně dny sviští kolem tak rychle, až už jsme zase u toho, že píšu blog já, ačkoli bych přísahala, že je to tak dva dny, co jsem datlila ten minulý.

Dvě nejdůležitější události uplynulého týdne: ochladilo se a oficiálně jsme pokřtili Trikoloru. První událost se vyznačuje tím, že Michalovi konečně nestoupá z uší pára a přestává mít nezdravou rudou barvu. Opocené čelo mu však zůstává, neboť navzdory jeho nesmírné pilnosti se hromada korektur na jeho stole nijak nezmenšuje. Tereza si na počasí nestěžuje a já s Katkou pomalu, ale jistě probouzíme z letního spánku své jednorožčí mikiny a deky. Můžete hádat, jak moc jsme rády, že letní dny jsou pro letošek už sečteny. Ale máte jen jeden pokus!

Panečku, zdá se mi to jako fakt neuvěřitelně dlouhá doba. A připadá mi, že to není možné. Kdyby mi někdo tehdy před těmi deseti lety řekl, že jednou budu psát takovýhle blog a jak to budeme slavit ve velkém, asi bych nevěřila.