… je věta, slogan z knihy Dám ti slunce, která vyšla už před deseti (!) lety a je úplně upřímně jedna z mých nejoblíbenějších, co jsme kdy v CooBoo vydali. Jandy Nelson je pro mě taková malá osobní young adult ikona. Její psaní je totiž hrozně originální a je ohromný pozitivista a životní optimista. Její příběhy dojímají, ale ne proto, že v nich někdo umře a čtenář pak zajde žalem, kdepak. Z jejích knih čiší tolik pozitivní energie. Miluju její imaginativnost a jazyk, kterým to vyjadřuje. Obrazy, které kreslí svými písmeny tak dobře, že se chcete utopit mezi řádky.

Nazdárek! Včera večer jsem si vzpomněla, že dnes, tedy v pátek, jsou pololetní prázdniny. A to je něco, co jsem nezažila už hrozně dlouho, ale ještě teď si živě pamatuju, jak moc vhod člověku přišel ten volný den – a kolik se toho během něj dalo přečíst. Tak doufám, že vy, kdo můžete, ležíte někde v posteli nebo na gauči s tou nejlepší knížkou a pečlivě relaxujete!

Padla na vás zimní depka? Není se co divit, nejdepresivnější den v roce prý byl toto pondělí – takzvané Blue Monday. Vánoce jsou někde daleko za námi a před námi… před námi není v dohledné době nic. Většina z nás si po Vánocích nebere dovolenou, státních svátků máme v lednu nula, slunce moc nesvítí, je zima, dny jsou přece jen stále příliš krátké a nějaké to „Na Nový rok, o slepičí krok“ moc radosti a světla ještě nepřinese.

Znáte to – všichni tak rádi čteme knížky s úžasně dobrodružnými příběhy, kde už z anotace poznáte, že v nich jde o všechno. Hlavní hrdinové zachraňují svět, své blízké, nacházejí pravou lásku, cestují do jiných dimenzí, vládnou magickými předměty, umí jezdit na koni – a ještě se u toho stíhají převlékat z jedněch blýskavých šatů do jiných, ještě blýskavějších. Člověk se v takovém příběhu ztratí, ani neví jak.

Já jsem je měla vždycky ráda, ale strašně mě štvalo, když jsem jim nemohla přijít na kloub. A hlavně když jsem pak zjistila, že někdo jiný si s nimi poměrně bez obtíží poradil.

Vůbec nechápu, že už jsou skoro Vánoce! Nebo teda, já si jedu vánoční atmošku ve velkém už nějaký ten pátek (ačkoli doma to mám povoleno až od začátku adventu), všechny moje ujeté vánoční svetry jsou v pohotovosti, ráno co ráno otvírám všechny nasbírané advenťáky a večer co večer doma pálím nějakou super voňavou vánoční svíčku. Ale že už je to fakt tu? Jakože cože?

Předvánoční stres vrcholí… U nás v CooBoo naštěstí tolik ne, ale na ulici je ho dost – všichni někam spěchají, sehnat poslední (či první) dárky, vyzvednout všechny balíčky, vytisknout poukazy, nakoupit vše potřebné, dopéct co je třeba a k tomu stihnout případný vánoční večírek, setkání či besídku. Asi to znáte. A pak přijdou Vánoce a klid (konečně!) a člověk najednou zůstane doma a neví, prostě neví, co dělat… Po všem tom shonu je sice úlevné si najednou odpočinout, ale po chvíli se to omrzí a přichází nuda a otázka: co teď? Venku je ošklivo, nic se nemusí… A to je ta chvíle, na kterou vás teď připravím.

Dnešní blog se mi bude psát asi docela těžko. Chci vám totiž moc povědět o jedné knížce, na které zrovna pracuju, hrozně moc vám chci o tom příběhu říct co nejvíc, ale zároveň nemůžu!

Jste fanoušci rodiny Addamsovy? Viděli jste filmy, černobílý seriál, anebo ten barevný na Netflixu? Máte slabost pro určitou morbidnost, výstřednost, citovou plochost (i když to je sporné), černou barvu a rodinného příslušníka, kterého jako by velká část chyběla?

Dneska pro vás mám anketní otázku: co byste dělali, kdyby se vám do ruky dostal odemčený telefon člověka, kterého zas až tak nemusíte? Samozřejmě omylem… Prolezli byste ho, nebo byste ho odložili, kontaktovali dotyčného člověka a počkali, než si ho vyzvedne? Jenže to kontaktování vlastně není až tak snadné, když ten telefon máte vy, že?