Blíží se konec září – dnes už i počasí naznačuje podzim – a s koncem září se blíží i říjen a s ním samozřejmě… HumbookFest! Což mi připomněla kupička knížek, kterou jsem včera našla na stole u sebe v kanceláři.

Tak jak si zvykáte na to, že už je vlastně podzim? Teda že by spíš měl být, počasí je pořád dost letní, ale večer nebo ráno už to připomíná čas, kdy člověk netouží po ničem jiném než chlupaté dece a horké čokoládě… Já jsem se s tím teda pořád ještě moc nesmířila (taky jsme měli celé léto v kanceláři arktické klima, žejo), ale na druhou stranu máme na podzim dost dobré vyhlídky, protože se chystá obrovská kupa skvělých knížek, které se přesně na takové chladnější večery hodí. Takže vlastně asi dobrý…

Když člověk chodí do práce, najednou začne zapomínat na věci, které ještě nedávno hodně intenzivně řešil. A tak když jsem v pondělí nastoupil do metra, byl jsem trochu zaražen, že poslední dobou obvykle poloprázdné vagony jsou najednou narvané k prasknutí žáky a studenty, kteří kromě obvyklých stesků na to, že jim opět nepřišel dopis z Bradavic, řeší, kde byli o prázdninách, co dělali a moc se jim (ne)chce zpátky do školy. Po deseti minutách intenzivního přemýšlení mě konečně trklo, že už je září a začal školní rok. Po vyřešení téhle záhady jsem tak konečně mohl v klidu jít do práce. Nicméně i když jsem se snažil, cestou jsem si stále nemohl navodit tu směsici těšení se, nadšení, že uvidím spolužáky, a trochu naštvání, že už zase začala škola, kterou jsem vždycky prožíval první školní den. Takže si myslím, že i v práci by měly být povinné dvouměsíční prázdniny, aby tyto pocity zažívali všichni. 😉

Srpen se – ráda bych řekla, že pomalu, ale mně to teda uteklo pekelně rychle – přehoupl v září a počasí poslední dny není nic moc. Není zrovna teplo, dost často prší… Ale jedno pozitivum bych na tom přece jen našla. Aspoň nám v kanceláři odpadly obligátní dohady ohledně klimatizace a jejího nastavení. Teď už neběží vůbec, protože není co klimatizovat. Upřímně doufám, že se to ještě alespoň na chvíli změní, ale kdo ví.

Čusky čauky, tak je tady (skoro) konec srpna a s ním i blog, na který se chystám vlastně od začátku roku. Tak nějak se věci seběhly a já budu po téměř přesně pěti letech CooBoo snad jen na čas opouštět a od víl, upírů a podobné havěti se přesouvat k havěti plenkové, dudlíkové a zásypové. Jo, rozšifrovali jste mě správně, nastupuju na mateřskou.

Pánové snad odpustí, že budu generalizovat holčičí pohled na věc – ale vsadím se, že většina z nás aspoň na chvíli chtěla být princeznou. Šatičky, botičky, plesíčky, služebnictvo, aby člověk nemusel hnout prstem a hrozně pohodlný život… (Čím jsem starší, tak bych se teda radši vzdala těch společenských akcí ve prospěch služebnictva, co by za mě uklízelo, pralo a žehlilo a odepisovalo na maily, ale to už je jiná pohádka.)

Zdravíčko, zdravíčko, jak se daří? Abych začala obligátním meteorologickým okénkem, na které všichni čekáte a těšíte se: Michal jásá, já pláču, protože v posledním týdnu léto kamsi odešlo a ty větry a deště teda nic moc. Kde jsou moje třicítky? Vrátí se ještě? Jestli jste na mojí straně a radši byste ještě po velkých douškách nasávali vitamin D… neříkejte to před Michalem, který má na srdci dobro naší planety a vysvětlil by vám, že tady všichni shoříme a umřeme, takže jen ať je konečně zase „normální srpnové počasí“ a leje a fouká. A takhle my si tady žijeme.

Život je příběh v pohybu. Každý den ke svému příběhu něco přidáš, přepíšeš ho a nahlédneš ho z odlišného úhlu. Něco vymažeš. Vytrhneš stránky. A pak lituješ, že některé z nich nejdou vrátit zpátky. Den je příběh. Rok je příběh. Život je příběh. Ty jsi příběh.

Doufám, že si všichni užíváte echt letního počasí, ještě jste se neupekli a nespálili a máte dost času trávit poslední dny někde na koupališti, u rybníku, bazénu nebo u moře. Popravdě řečeno mě tohle počasí trochu trápí. Třeba zrovna včera. To jsem si tak vzal korekturu a začal pracovat venku na dece. Po minutě mi došlo, že jsem si zapomněl sluneční brýle, tak jsem si pro ně došel. Za chvíli jsem zase nutně potřeboval pití. Po dvaceti minutách jsem měl takový jemně divný pocit na zádech, asi jako když vám na ně někdo vysype žhavé uhlí – a jo, zapomněl jsem se namazat. Takže znova pro opalovací krém.

Nazdárek všem! Léto v plném proudu, dovolené v plném proudu, taky je kolem vás všechno chaos? Léto hrozně zbožňuju, ale zároveň taky netuším, kde mi hlava stojí, když se ty dny tak nějak roztříští, chvíli je někde pryč tenhle, chvíli onen, nikdo se nedá dohonit a všichni pracují tak nějak napůl a zároveň dvojnásobně. Já jsem právě přifrčela z jedné minidovolené a odjíždím hned zase na pár dnů do lesů na druhou, ale říkala jsem si, že vám tu v mezičase napíšu blogísek, abyste navzdory svátkům a volnu nestrádali. Protože pro nás je to léto, jak už víte, jedno fakt velké šílenství, kdy chystáme ty největší podzimní pecky.