Začnu dneska obligátním meteorologickým okénkem. Je vedro. Příšerné vedro. A hlavně už je vedro tak dlouho, že si skoro nepamatuju, jaké to je vyjít ven a nezačít se během několika minut potit. Nevím, jak vy, ale já v podobném počasí nejsem schopná skoro ničeho. Na nějaké sportovní výkony mě neužije ani za normálních okolností, natož když teploměr ukazuje přes třicet a i obyčejná procházka začíná připomínat boj o přežití. Takže podle mě zbývá jediná rozumná možnost. Najít si stín, ideálně někde u vody, moc se nehýbat a číst. A na to čtení bych pro vás náhodou měla jeden tip.

Rozhodla jsem se, že dneska přeskočím obligátní meteorologické okénko a nebudu psát ani o tom, jak minulý týden Tereza pobíhala po frankfurtských halách a hledala ty nej young adult knížky a slintala nad ořízkami. (Ona vám o svém pobytu na frankfurtském knižním veletrhu určitě ráda poreferuje sama.) Dneska totiž chci psát o knížce, která mě naprosto dostala.