Co dělat? Přichází víkend a normálně bychom se rozhodovali co s volným časem. Ale teď?

Je vám z toho všeho nanic? Rádi byste se pro změnu dozvěděli taky něco pozitivního a zajímavého? 😊

Mám takový protivný zvyk, že ráno většinou vstávám po páté, což Katku přivádí k šílenství a málem při této informaci omdlívá – nicméně má to to výhodu, že si můžu v klidu přečíst všechny vaše dotazy, které nám posíláte. A poslední dobou se množí ty, které souvisí třeba s koronavirem. Takže abych nepsal každému zvlášť, pokusím se na ně odpovědět v tomto blogu. (A abych nezapomněl na meteorologické okénko – někde je hezky, někde je zataženo, teploty se pohybují od -3 do +20.)

Čusky čauky, máme tu pátek, takže i další blogísek. Klimatické otázky tentokrát pominu, protože se v poslední době tak nějak elegantně střídáme s nemocemi a home officy, že se v kanceláři zas tolik nepotkáváme, takže Michal se nevaří a já nemrznu. Nicméně zprávy z kanceláře mám – dostali jsme nové knihovny!

Řekněme si to otevřeně, letošní zima stojí za houby. (Prostor pro pár tradičních vět o tom, jak to Katce s Adélou vůbec nevadí, neb mají rády svoje teplíčko. A jak Michal výchovně skuhrá, že nebude v létě dost vody, asi aby si mohl napustit bazén, až bude zase v 25 stupních umírat horkem…) Takže pokud jde o mě, už by se klidně mohla přestat o něco pokoušet a pustit ke slovu jaro.

Čauky mňauky! Stejně jako Michal mám opravdu (ale opravdu) ráda zimu, ale tu pořádnou, kdy mrzne, až praští, všechen nepořádek venku je pokrytý třpytivým prašánkem… a dá se lyžovat… a bruslit… a sáňkovat… a vůbec. No, tak takováhle krása letos není, na jižní Moravě opadávají ze stromů poslední přezrálé meruňky, čemuž se upřímně divím a sleduju to prazvláštní nezimní počasí z tepla domova se zlomenou nohou a místo ježdění na lyžích jezdím po obýváku na kancelářské židli s kolečky, mávám u toho berlemi a křičím „Na Bělehrad!“.

Já vím, že mluvit o letošním lednu a únoru, kdy se střídají teplé dny s ještě teplejšími, odfoukávají nás podivné větry a na jižní Moravě právě vrcholí sklizeň meruněk, jako o zimě vyžaduje jistou dávku optimismu, ale já mám prostě zimu rád.

Čusky čauky, vítejte u pravidelné páteční dávky emocí! Taky máte pocit, že ten leden utekl daleko rychleji, než by bylo slušné a záhodné? Já jsem tedy ani nemrkla a je fuč. Tak si říkám, že už je to jedno a můžu to jmelí doma na dveřích nechat viset až do Velikonoc, když už jsem nestihla byt odvánočnit v lednu. No že jo?

Mám pocit, že je to sotva pár dní, co jsem topil kapra a zdobil stromeček, ale kalendář mi hlásí, že už je skoro konec ledna. A já trochu propadám beznaději, když vidím, jak všichni kolem mě čtou....

Katka minulý týden psala letošní první kubulínský blog a měla jednoduchý ten první odstavec. Takový ten small talk na papíře/na obrazovce na úvod. Tyhle první věty jsou totiž vždycky úplně nejtěžší. Mohla psát o tom, jak jsme zpátky v plné síle v novém roce, že už máme dočtené knížky od Ježíška a tak dál. A o čem budu psát já? O tom, že o tomhle psát už nemůžu? Jo, to by šlo! První odstavec mám hotový! 😂