Húúúúú! Skříííp! Vžúúú! … Kdybyste nevěděli, tak to měl být strašidelný pozdrav, protože se blíží Halloween. Sice to je svátek ne úplně místní, ale soudě podle množství dýní, přes které se člověk musí brodit, když si vyrazí na nákup do jakéhokoli supermarketu, nám tu asi docela zdomácněl. Druhá, o trochu míň pravděpodobná možnost je to, že se všichni najednou asi tak na čtrnáct dní v roce zamilovali do dýňových polévek… a taky dýňových paštiček, dýňových koláčů a dýňové šťávy. Tak nevím…

Ahoj, po dlouhé době vás všechny zdravím! Kdybych si chtěla dát tu práci a spočítat, kolik času přesně uplynulo od doby, kdy jsem napsala svůj poslední CooBoo blog, určitě bych se dobrala výsledku, ale já se radši spokojím s přibližnou informací, že už je to víc než sedm let. Naštěstí ani za sedm let se některé věci a část osazenstva v CooBoo nezměnily, viď, Michale. ;-) A například série Škola dobra a zla, kterou jsem před sedmi lety s nadšením začínala, ještě definitivně neskončila. Pořád se můžu těšit na Příručku pro Navěky a Nikdyvíce.

Nazdárek všem! Vůbec nechápu, kam zmizely poslední tři týdny, protože mi přijde, že jsem minulý blog psala asi tak včera. Uf. Ale prý ne, prý jsem zas na řadě, jak mi sdělil Michal, když jsme se sešli v kanceláři. Tyjo, ten koncept scházení se v kanceláři jsem už úplně zapomněla a je to dost podivné, úplně jsem si na lidi odvykla. A taky jsem si teda odvykla na místnost, kde jsou dva pod nulou, když tam vkročím. Ale už si zase jedeme naši klasiku, takže já zabalená v padesáti šálách a svetrech doběhnu do kanceláře, těším se, že se ohřeju… a Michal sedí u okna otevřeného dokořán a nechává se ovívat severákem. Takže než se naučím s naším novým termostatem, abych mohla zase pěkně ráno roztáčet radiátory, sedávám na židli jako velká vlněná koule a všechno je překrásné.

Podzim se k nám přiřítil bleskovou rychlostí a kromě hezčího počasí, nových knih a voleb přinesl i trochu netypicky Svět knihy a HumbookFest. O přípravě na Svět knihy jsem psal už minule, ale musím říct, že letos všechno šlapalo jako na drátkách, jen prostě bylo divné, že není jaro – a pevně doufám, že se příští rok vše zase vrátí do zajetých kolejí, protože si řekněme otevřeně, že dvě takto velké knihomilské akce během dvou víkendů je opravdu trochu moc. A já strašně doufám, že jste si užili HumbookFest, bavil vás program, potkali jste kamarády, pokochali se opravdu skvělými kostýmy a že vás zaujali autoři, kteří na akci vystupovali. A určitě jste nepřehlédli ani Radka Starého, o jehož knize – a vlastně celé sérii – Arila chci dneska psát.

Nazdárek! Návraty z divočiny jsou kruté, zvlášť když je v té divočině počasí na letní hadříčky a zmrzlinky a koktejly s deštníčkem a spoustou ledu, zatímco doma je (pocitově) zhruba o čtyřicet osm stupňů nižší teplota, která vás nutí pít čaj ještě horký, natáhnout chlupaté ponožky a přemýšlet, kdy je společensky únosné začít nosit zimní bundu (evidentně už to docela jde, dneska ráno jsem potkala jednu paní na procházce se psem v péřovém kabátu…).

Taky se vám teď děje v životě tolik věcí? No, nám jo. Sice pomalu končí okamžiky největší redakční apokalypsy, kdy chystáme tituly na předvánoční trh, a konečně vidíme světlo na konci tunelu, ale teď se pro změnu svět zbláznil zas jinak a pořád-se-něco-děje!

Tenhle blog píšu v pátek ráno, trochu jsem si přivstal, takže za oknem je ještě tma a prší tam tak, jako by měla nastat potopa světa – a já strašně doufám, že takové počasí nebude za týden, kdy bude v plném proudu Svět knihy.

Musím se vám k něčemu přiznat. Jsem VELKÁ fanynka Princezniných deníků. Chtělo se mi napsat, že to není až tak dávno, co jsem je četla pořád dokola až do zblbnutí, jenže pak jsem se zamyslela a spočítala si to – a zjistila jsem, že to vlastně už nějaký ten pátek bude, ehm… Nicméně Mia Thermopolisová, její kamarádka Lilly Moscowitzová, kocour Tlusťoch Louie a Grandmère mají svůj vlastní čestný kouteček v mém čtenářském srdci.

Nazdárek! Tak jsem myslela, že vám už dneska podám první report z nových kanceláří, ale ještě se nestalo, takže vám všechno bude muset vyprávět až někdo jiný v dalším z blogů. Druhou možností bylo fňukat tady kvůli tomu, že je podzim, i když má být ještě pořád léto, ale kdo čte naše blogy pravidelně, tak ví, že to je takové moje téma a zimu nesnáším, takže to už je taky nuda. No tak vám tu asi povím něco o knížkách, no, co se dá dělat.

Takže to tak vypadá, že jsme skočili rovnou do mého oblíbeného podzimu – venku prší, ke sněžení to nemá daleko a teploty jsou ideální. Do toho se nemilosrdně blíží konec prázdnin. Člověk by řekl, že by na někoho mohla padnout depka. Ale to se určitě nestane, protože tu přece máme spoustu knih, které je potřeba dočíst.