To máme ale krásné letní počasí! Doufám, že si ho užíváte stejně jako já. Ne že bych si přála ten asi tak dvacetistupňový skok, ale už mě vážně unavovalo nosit pořád těch čtyřicet osm vrstev a řešit, jestli mi náhodou stejně nebude zima. Tak teď je to konečně jisté: nebude! 😊 K dokonalosti už tomu chybí jenom nějaké pěkné čtecí místečko venku, představuju si ho někde pod stromem nebo pod slunečníkem. Toho se mi teď teda úplně nedostává, ale je pátek a o víkendu zjistím, co by se s tím dalo udělat.

Asi vám neuniklo, že poslední dobou v redakci úplně nedodržujeme zavedené pořadí toho, kdo má psát blog. Já dnes například docela slušně předbíhám. Ale jedině díky tomu, že mám vstřícné a chápavé kolegyně, kterým je naprosto jasné, že přece nemůžu čekat ještě několik týdnů (nechce se mi počítat přesně kolik) na to, abych sem mohla napsat o svojí knižní favoritce. Která navíc už mimochodem vyšla.

Konečně je to tady, největší jarní svátek všech knihomolek, knihomolů i knihomolčat. A jasně, samozřejmě mluvím o Světě knihy, o důvodu, proč v únoru a březnu s jazykem na vestě úpíme, aby se na pulty knihkupectví dostaly všechny správné novinky tak akorát včas a naši autoři si mohli na veletrhu hezky zabesedovat a potkat se se čtenáři. A samozřejmě aby si všichni tihle čtenáři taky mohli koupit ty nejlepší jarní kousky, včetně těch překladových.

Tak to žijete na špatném místě a vlastně tak trochu i ve špatné době – jsme hokejový národ skrz naskrz, hokejisty se to v knihách doslova hemží, na obrazovkách teď navíc jede super populární série Spalující rivalita... no prostě hokeje je všude plno a ta vlna nekončí.

Je to tak. Kristen Ciccarelli se vydává na evropské turné a v rámci něho zavítá i do Prahy. Ten, kdo by ji chtěl potkat a případně si od ní nechat podepsat knížku, k tomu bude mít příležitost 27. dubna v Praze. Od 18.00 bude v Paláci knih Luxor probíhat beseda a autogramiáda, kde si můžete klidně nechat podepsat hned všechny tři knížky, které u nás od Kristen vyšly. A jestli vás zaráží, že je řeč o třech knihách, tak teď nastražte uši. Po Nelítostném lovci a Vzpurné čarodějce tenhle týden spatřilo světlo světa i Temné zapomnění.

Tereza v minulém blogu naznačila, že duben se ponese hodně ve znamení Alchemised: V rukou alchymie, a obávala se, že na nás všechny budou nekromanti nejspíš vykukovat i z lednice. K tomu bych jenom chtěla říct, že to je poměrně děsivá představa, ale že nekromanti a alchymisti si na vás nejspíš počíhají nejen v lednici, ale prakticky úplně všude. (Zrovna dneska jsem jednoho potkala v botníku a můj křik stopro vzbudil všechny sousedy v okruhu dvou kilometrů.) Tak si držte klobouky, protože právě nastal čas, abych vám o téhle nekonečně dlouhé knize něco řekla.

Je mi jasné, že příští měsíce se nevyhnutelně budou točit kolem našeho chystaného dark fantasy fenoménu, příběhu nadějné alchymistky Heleny, a nekromanti na vás budou vykukovat i z lednice (což je, řekněme si otevřeně, možná maličko strašidelná představa…). Já bych ale ráda, aby ostatním knížkám, které v tomhle období vyjdou, nebylo líto, že si jich nikdo moc nevšímá, a tak vás na ně chci v dnešním blogu upozornit.

Jednou za čas u nás v redakci zazní otázka, proč jsou hokejisti v poslední době tak děsně oblíbení (když dřív nebyli), proč jsou najednou tak sexy (když někteří nemají zuby, plivou kolem sebe apod.) a jak se to vlastně stalo, že je z hokejových romancí takový hit. Ne že bychom to jako úplně nechápaly (a také pro vás pár hokejových romancí chystáme), jen nás udivuje ta míra. Mám pocit, že dřív to bylo tak půl na půl pro hokej a fotbal, existoval jakýsi virtuální tábor fanynek fotbalu a druhý hokeje. Ty první nechápaly ty druhé. Aneb: co na těch hokejistech/fotbalistech ty ostatní vidí…?

Tak je tu zase pátek, jupí jej! Poslední dobou mám teda pocit, že je pátek asi tak obden, jak rychle čas sviští, uf. Ale už se pomalu blíží okamžik, kdy budeme mít připravené všechny knihy, co mají vyjít na hlavní jarní sezonu (čti před Světem knihy), takže si na chviličku aspoň částečně oddychneme… než začne šílenství přípravy podzimních kousků. Ale to je problém pro moje budoucí já, takže pojďme jásat nad tím, že bude zase prostor se nadechnout, děkuji pěkně.

Nevím, jak to máte vy, ale psaní e-mailů mi dřív vždycky ubíralo pár let na životě – ve škole jsem si horečně kontrolovala každé písmenko a čárku, když jsem odpovídala na zprávu učiteli na češtinu, podmiňovací způsob jsem sázela, kam se dalo, a byla jsem převelice ráda za odpověď a skutečně a nevýslovně vděčná za jakoukoliv pomoc. A co pak ten pocit děsu, když začnete zprávu „posílám v příloze“, a přílohu zapomenete! Katastrofa prvního stupně. A pak po všech těch útrapách stejně přijde výřečná odpověď „ok, s pozdravem ten a ten“ a „zasláno z Outlooku pro Android“ a člověk si uvědomí, že možná řeší e-maily zbytečně moc.